Andrej Babiš odmítl automatické vtažení Česka do války v sousedství, protože důležitější pomocí by bylo obnovení míru. To bylo nejsilnější prohlášení z Prezidentského duelu s generálem Petrem Pavlem v nedělní ČT.

Andrej Babiš v debatě s Petrem Pavlem na ČT správně upozornil, že prezident republiky musí zabránit automatickému vtažení země do války, třeba v Polsku nebo Pobaltí. Není pravda, že NATO nás k něčemu takovému zavazuje, jak si myslí generál Pavel podporovaný v tomto smyslu Fialovou vládou. Musíme usilovat o mírové řešení konfliktů, jak je to ostatně i v Chartě NATO.

Každého, kdo sledoval debatu dvou finalistů pro volbu prezidenta na ČT muselo zamrazit, když generál Petr Pavel bez mrknutí oka souhlasil s tím, v případě napadení Polska nebo Pobaltí pošleme české jednotky na pomoc. Nebyla to otázka úplně hypotetická. Vládní většina už ve sněmovně podpořila návrh ústavního zákona, podle kterého by mohla o vyslání českých vojáků do zahraničí rozhodnout vláda bez souhlasu parlamentu. A krátce předtím, než uvedená otázka v prezidentské debatě zazněla, polský premiér Tadeusz Morawiecki řekl agentuře PAP, že Polsko je připraveno poslat Ukrajině tanky německé výroby Leopard 2 i bez souhlasu Berlína.

Polsko tak dává najevo, že nebude brát ohled na riziko vtažení zemí NATO do války i proti jejich vůli. Možná se v tomto konfliktu cítí být tou vedoucí mocností, proto organizuje podporu svého stanoviska mezi menšími zeměmi, když ty větší, nejen Německo, ale i Francie nebo USA, odmítají poskytnout nejnovější útočné zbraně, aby se konflikt na Ukrajině nezměnil ve třetí světovou válku. Hlavním úkolem českých partnerů proto nesmí být zaslepené podléhání někomu, kdo přeceňuje své možnosti a koleduje si o ničivý protiúder, ale hledání východiska ze situace, která už stála životy statisíce lidí.

Válečnické choutky však v současné české vládě převažují a dokládá je zarputilá snaha získat americké nosiče jaderných zbraní F–35. To by z České republiky udělalo jeden z cílů preventivních úderů, kdyby k něčemu opravdu došlo. F–35 je jednoznačně útočná zbraň, protože tato těžká a neohrabaná stíhačka se nad naším územím snad ani neotočí. Obrana vlastního teritoria je však našim válečníkům jedno.

Náklady po zahrnutí všech systémů, rekonstrukce letišť, provozu, údržby a také třicetiletého financování letky stíhaček F–35, na které prostě nemáme, by šly do stovek miliard korun. Za tyto obrovské peníze bychom si ve skutečnosti pořídili nárok na důkladné poničení naší vlasti. Přitom švédská stíhačka Grippen, se kterou už mají naši piloti zkušenosti, sice – zaplať pámbu – není využitelná pro jaderný útok na nepřítele, ale je rychlejší, obratnější a za třetinovou cenu.

Je proto dobře, že válka se konečně dostala do centra prezidentské debaty a že je vidět tak jasný rozdíl mezi oběma kandidáty. Nepřekvapuje ani rozhořčení premiéra Fialy a dalších vládních politiků proti jasnému Babišově prohlášení, že by se nenechal tak snadno do války zatáhnout a viděl by své poslání především v úsilí o mírové urovnání. Ukazuje se jasně, že tyhle prezidentské volby opravdu nejsou jen o tom, kdo bude v létě na známkách, ale je to fakticky referendum o Fialově vládě. Sama by to nikdy nepřipustila, ale teď se tomu nemůže vyhnout.

Babiš na rozdíl od generála nebo premiéra odmítá představu, že NATO nás k válčení zavazuje. V textu Severoatlantické smlouvy, kterou jsme podepsali (byť bez referenda), najdete obrat „smluvní strany se zavazují“ pouze v úvodu článku 1. Tam se zavazujeme k mírovému mezinárodních řešení sporů, jak připomněl i Babiš.

„Smluvní strany se zavazují, jak je uvedeno v Chartě Spojených národů, urovnávat veškeré mezinárodní spory, v nichž mohou být zapleteni, mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost, a zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly jakýmkoli způsobem neslučitelným s cíli Spojených národů.“

Další články už mají spíše proklamativní charakter a ukazují jakýsi idealizovaný cílový stav, ke kterému se každý rád přihlásí, pokud je to míněno vážně. V článku 2 se mluví o vyloučení konfliktů také z hospodářské politiky, článek 3 je o obranném charakteru aliance, o budování individuální i kolektivní schopnosti odolat ozbrojenému útoku. Článek 4 vytváří podmínky pro společné hledání mírového řešení, společné konzultace v případě ohrožené bezpečnosti. A článek 5 dává členským zemím právo na individuální nebo kolektivní obranu, ale nikoliv povinnost bojovat. Obsahuje dohodu, že každá smluvní strana „neprodleně podnikne sama a v souladu s ostatními stranami takovou akci, jakou bude považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly“.

Takže „včetně“, nikoliv jenom. Může, nikoliv musí. Ostatně i generál na okraj poznamenal že „článek 5 se neaktivuje automaticky“. Z jeho jiných reakcí to však patrné nebylo.

Babiš tedy interpretoval smlouvu NATO správně, generál Pavel a premiér Fiala nesprávně. Nechce se věřit, že bývalý vysoký funkcionář NATO nezná přesný obsah klíčové mezinárodní smlouvy, ale v debatě se odchýlil i na jiném místě. „Základním principem fungování NATO je odstrašení od války. To, že se připravujeme na možný konflikt, není, že bychom do toho konfliktu chtěli jít,“ řekl generál Pavel. Tím se však dostal do rozporu s výslovným závazkem smluvních stran NATO „zdržet se hrozby silou nebo použití síly jakýmkoli způsobem neslučitelným s cíli Spojených národů,“ jak už jsme četli v Článku 1.

Babiš se podivil otázce moderátora, komu by měl zavolat v situaci ohrožení národní bezpečnosti, ve smyslu „čí pokyny vyslechnout“. Upozornil, že od toho přece máme Radu obrany. Je to orgán obsazený kompetentními činiteli, aby mohl jednat o krizových situacích. Další důležitou tribunou je Rada Evropy, která sama nedisponuje nějakými významnými ozbrojenými silami, ale scházejí se tam vedoucí představitelé EU a mohou jednat o nejvhodnějším řešení, které pak budou prosazovat v NATO, Radě bezpečnosti a podobně.

Neurčitost reakcí generála Pavla nad otázkami války a míru byla nejdůležitějším poznatkem této debaty. Pozornější novináři však upozorňují, že to není nic nového. Když se člověk začte do protichůdných prohlášení, která generál nabízel v minulosti, vzniká pocit, že buď v tom má pěkný chaos, nebo vždy pružně zareaguje na nové pokyny.

Na jednu takovou chaotickou změť názorů upozornil americký novinář působící v Česku Erik Best v pravidelné kratičké poznámce Final Word. Zpřehlednil jsem to zvýrazněním kritických pasáží:

Premiér Bohuslav Sobotka , šest měsíců po ruské anexi Krymu, kdy zkritizoval spirálu eskalace sankcí a rovněž uvedl, že není možné rozšiřovat EU a NATO, pokud to znamená stupňování vojenského napětí mezi západní Evropou a Ruskem . Zde jsou hlavní pasáže jeho projevu:

Byl tady dotaz na to, jaké budou další kroky naší zahraniční politiky. Ty kroky budou i nadále koordinovány s našimi spojenci v Evropské unii a NATO. Budou to kroky, které podpoří snížení napětí na východě Ukrajiny, které podpoří udržení příměří na východě Ukrajiny. Budou to kroky, které budou směřovat k tomu, abychom zastavili spirálu eskalace sankcí, která nepřináší nic dobrého. (…) Poslední věc, kterou bych chtěl říci: je podle mého názoru nutné udržet komunikaci s Ruskem a udržet politický dialog s Ruskem. Pokud má Evropa ambice na své budoucí rozšiřování, pokud má NATO ambice na své budoucí rozšiřování, není možné rozšiřovat tyto integrační struktury za cenu eskalace vojenského napětí mezi západní Evropou a Ruskem .

Týden nato odpovídal náčelník generálního štábu Petr Pavel na dotazydeníku Právo (část rozhovoru z 18. září 2014 s názvem „Náčelník štábu Pavel: Rusku se daří́ vnést semínko nedůvěry mezi partnery“ je k dispozici ):

Nebezpečné́ je to – když se podíváte na mínění veřejnosti a politiků – že alianční́ stanoviska nemají́ jednoznačnou podporu. Setkávám se s názory, které́ zpochybňují účast Ruska na incidentu. Nebo i s těmi, které́ věří́ konspiračním teoriím, že do událostí je zapletena CIA . Takové́ hlasy slyšet jsou a nejsou ojedinělé.

Proto říkám, že české́ mínění není́ jednoznačné́. Situace je pro nás nová a nebezpečná v tom, že bychom mohli sklouznout do pochybností a mohli bychom přestat být pevným spojencem. Podle mého bychom si měli vyhodnotit, na základě jakých hodnot jsme se přidali do Aliance, a tyto hodnoty postavit nad dílčí́ pochybnosti. Máme na vybranou. Buď budeme pevnou součástí́ Aliance a můžeme se spolehnout na pevné́ garance, anebo se svými postoji budeme stavět na periférii a pak musíme počítat, že odezva spojenců vůči nám bude jako k periférii.

Nepřehlédněme pozoruhodný názor generála Pavla v rozhovoru pro Právo, že musíme „hodnoty postavit nad dílčí pochybnosti“. Vyznívá to jako povinnost mlčet a držet krok, nikdo se vás na nic neptá.

20. června 2016 jako nejvyšší vojenský představitel NATO generál Pavel prohlásil, že Rusko invazi do Pobaltí pravděpodobně nechystá. A proto prý aliance neuvažuje o tom, že by do Pobaltí či na svou východní hranici přesunula nějaké významné síly.

Bylo to jako závan naděje v rozum a ta naděje zhruba za 14 dní získala určitější kontury, když generál Pavel řekl 4. srpna téhož roku serveru Aktuálně CZ toto: „Pro NATO je v tuto chvíli islámský terorismus mnohem urgentnější hrozbou než Rusko. Neexistuje jediný dokumentovaný záměr, že by Rusko chtělo Alianci přímo vojensky ohrozit. Ruské záměry jsou pro nás v jisté míře srozumitelné. Rusko z hlediska urgentnosti nepředstavuje v současné době zásadní hrozbu. S přispěním společných křesťanských kořenů je zde prostor pro nacházení společných stanovisek s Ruskem“.

Radovali jsme se, ale ne dlouho. Vlastně jen do okamžiku, kdy se na novinových stáncích objevil časopis Xantypa s portrétem generála Pavla a s tímto jeho prohlášením: RUSKO JE PRO NÁS VĚTŠÍ HROZBOU NEŽ TERORISMUS. Čili sdělení přesně opačné než to, které před pár dny sdělil generál serveru Aktuálně CZ.

Tohle číslo Xantypy vyšlo 30. srpna a její rozhovor s generálem musel tedy proběhnout před tímto datem, čili zhruba ve stejné době, kdy generál mluvil se serverem Aktuálně CZ – a jak už víme – opačně.